Zastoupený nezastoupený

Právní pomoc je v souvislosti ochranou práv lidí s psychosociálním znevýhodněním mimořádně důležitá. Pro rozhodování soudů o omezení svéprávnosti a o souhlasu s nedobrovolnou hospitalizací zákon předpokládá, že soud dané osobě ustanoví procesního opatrovníka z řad advokátů. To se v praxi i děje. Ovšem mnozí lidé, kteří byli hospitalizovaní bez svého souhlasu, si stěžují, že svého procesního opatrovníka vůbec neviděli, natož, aby jim poskytl jakoukoliv právní pomoc. O pasivitě procesní opatrovníků hovoří také lidé, kteří si prošli řízením o omezené svéprávnosti.

V této souvislosti považuji za užitečné uvést několik případů, kdy v neefektivitě právní pomoci v detenčních řízeních shledal ESLP zásah do práv zaručených Úmluvou:

M. S. proti Chorvatsku (č. 2), č. 75450/12, rozsudek ze dne 19. 2. 2015

Nedobrovolná hospitalizace představuje vzhledem k zvláštní zranitelnosti duševně nemocných osob tak závažný zásah do osobní svobody, že je nezbytné předložit řádné důvody k jejímu ospravedlnění a zamezit jakékoli svévoli, a to i poskytnutím dostatečných procesních záruk. Procesní záruky v daném případě zhodnotil Soud jako nedostatečné. Stěžovatelce sice byl ustanoven právní zástupce. Ten ji však nikdy osobně nenavštívil, nemohl tedy před soudem vyjádřit její stanovisko ani jí poskytnout právní rady ohledně možného postupu. Soud připomněl, že Úmluva klade důraz na účinné zajištění práv v ní zakotvených, proto pouhé formální ustanovení právního zástupce, aniž skutečně poskytuje právní pomoc, nestačí k zajištění ochrany práv osoby s duševní poruchou.

Čutura proti Chorvatsku, č. 55942/15, rozsudek ze dne 10. 1. 2019

Jediným případem, kdy se advokát setkal se stěžovatelem, byla jeho účast na schůzce spolu se soudcem v nemocnici dne 30. července 2014. Ve spise není žádný údaj o tom, že by při této příležitosti advokát položil stěžovateli nebo soudci během schůzky nějaké otázky nebo je jinak oslovil. Rovněž nic nenasvědčuje tomu, že by advokát nebo soudce vysvětlili stěžovateli jeho konkrétní procesní situaci a práva v řízení, ani že by kontaktovali a informovali členy stěžovatelovy rodiny o vývoji jeho případu. Soud konstatuje, že advokát jednal v podstatě jako pasivní pozorovatel řízení. Nic nenasvědčuje tomu, že by soudce, který vedl řízení, učinil odpovídající opatření k zajištění účasti stěžovatele v řízení.

Soud dospěl k závěru, že příslušné vnitrostátní orgány nesplnily procesní požadavky nezbytné pro další nedobrovolnou hospitalizaci stěžovatele, jak vyžaduje článek 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy.

SÝKORA proti České republice, č. 23419/07, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012

Pokud jde o způsob zastoupení stěžovatele v řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům, Soud je toho názoru, že s ohledem na závažnost předmětu řízení pro stěžovatele bylo řádné právní zastoupení včetně kontaktu mezi právním zástupcem a stěžovatelem nezbytné, ba dokonce zásadní pro zajištění skutečné kontradiktornosti řízení a ochrany legitimních zájmů stěžovatele (viz D. D. proti Litvě, cit. výše, § 122; Salontaji-Drobnjak proti Srbsku, č. 36500/05, § 127 a 144, 13. října 2009; a Beiere proti Lotyšsku, č. 30954/05, § 52, 29. listopadu 2011). V projednávané věci se přitom zástupkyně se stěžovatelem nikdy nesetkala, neučinila jeho jménem žádné podání ani se neúčastnila jednání. Na řízení se prakticky nepodílela.

N. proti Rumunsku, č. 59152/08, rozsudek ze dne 28. listopadu 2017

V projednávané věci Soud konstatuje, že ve většině případů ustanovení právníci buď podpořili pokračování detence, nebo její osud ponechali na uvážení soudu. Soud nijak nenařizuje, jak má právní zástupce postupovat v případech, kdy zastupuje osobu trpící duševní poruchou, nicméně konstatuje, že v průběhu řízení o přezkumu nezbytnosti stěžovatelova zajištění došlo k absenci účinné právní pomoci. Na podporu tohoto závěru Soud uvádí, že stěžovatele v každém řízení zastupoval jiný právník. Dále bere v úvahu tvrzení stěžovatele, které vláda nezpochybnila, že mezi ním a jednotlivými právníky nedošlo před soudními jednáními k žádným rozhovorům, což naznačuje naprostou absenci konzultace mezi stěžovatelem a jeho právními zástupci (viz mutatis mutandis Sýkora proti České republice, č. 23419/07, § 108, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, a odkazy tam uvedené, a M.S. proti Chorvatsku (č. 2), cit. výše, § 155).

Zdůrazňuji, že ESLP se zabývá a případně konstatuje porušení závazku ze strany státu. Těžko obstojí argumentace, kterou občas slyšíme ze strany soudů, podle níž jde v případě pasivity procesních opatrovníků o odpovědnost konkrétního advokáta a/nebo České advokátní komory. Nechci říct, že není. Ale není to onen advokát nebo ČAK, kdo omezuje člověka v jeho osobní svobodě a svéprávnosti. Je to stát prostřednictvím soudní moci. Stát proto musí zajistit i procesní záruky vyplývající z jeho ústavních a mezinárodních závazků.

Myslím, že u nás máme v efektivitě právní pomoci pro lidi s psychosociálním znevýhodněním rozhodně co napravovat. A ostatně soudím, že ustanovení procesním opatrovníkem by mělo být podmíněno absolvováním specializačního školení. Ale o tom zase až někdy jindy...

Vítězslav Dohnal