Jak to chodí za zdmi psychiatrických nemocnic

Možná si to úplně neuvědomujeme, ale o právech osob se zdravotním znevýhodněním se často baví lékaři a právníci bez toho, že by do debaty zahrnuli samotné lidi s touto zkušeností. Řešíme jejich postavení, jejich potřeby, jejich problémy a oni u toho nejsou.
Je to jako, když se rodiče baví o dětech a dětem u toho říkají, že nemají rušit, když se baví dospělí. Děti v našich očích diskvalifikuje z debaty jejich věk, lidi se zkušeností jejich onemocnění.
My víme, co je pro ně nejlepší. My dokážeme i bez nich identifikovat jejich zájem. Lékaři říkají, že se musí léčit a oni nechtějí. Nemá vlastně smysl s nimi o tom mluvit, protože jsou nemocní. Argumentace v kruhu.
Přitom často netušíme, co se uvnitř nemocnic děje.
Toto mi nedávno napsala jedna kolegyně neprávnička, která se pomoci lidem se zkušeností věnuje:
"Praxe je taková, že pacienti dostávají informace o právní pomoci velmi formálně, neklade se důraz na dostatečné vysvětlení a současnou kontrolu, zdali pacient situaci rozumí. Také, časté je, že pacienti nechtějí být hospitalizováni a jsou spíš v roli někoho, kdo musí 'poslouchat a neměl by si vymýšlet'. Setkali jsme se spíš se situacemi, kdy bylo pacientům vyhrožováno – např. poslední případ z léta loňského roku z ……………. Pacient byl nedobrovolně hospitalizován 1-2 dny, následně mu byla přeměněna hospitalizace na dobrovolnou, podepsal souhlas. Po krátké době (1-2 dny) se pacient rozhodl podepsat negativní revers. Když to šel oznámit, personál mu odpověděl výhružkou, doslova: 'že taky může jít klidně na kurty'. Pod touto výhružkou to pacient vzdal a zůstal v hospitalizaci. Tato jeho zkušenost mu ztěžuje nyní rozhodnutí, vstoupit do jakékoliv léčby. V momentu, kdy by to jeho stav vyžadoval."
Jistě si můžete říct, že šlo o jednotlivý exces. Ne, nešlo. O tom, jak se zcela bez ohledu na jejich přání a výhrady přesouvají pacienti mezi odděleními nemocnice, jak se jim mění režim přímo na oddělení, jak se jim přidává a mění medikace bez vysvětlení a podobně, mám od svých klientů informací nepočítaně.
Proti takovým postupům není žádná efektivní obrana možná. Pokud zrovna neprobíhá detenční řízení nebo pokud jejich procesní opatrovník odmítá tuto situaci řešit, jsou lidé hospitalizovaní bez souhlasu zcela v moci personálu nemocnice. Mysleme na to, když z pohodlí svých kanceláří posuzujeme, jak se kdo choval, měl se chovat, měl si stěžovat, měl…
Myslím, že je zcela nezbytné, aby každý nedobrovolně hospitalizovaný člověk (včetně lidí v ústavním ochranném léčení) měl po celou dobu svého pobytu k dispozici spolehlivou právní podporu. Ať už to bude procesní opatrovník, podpůrce nebo důvěrník, měl by být povinen průběžně svého klienta navštěvovat a pomáhat řešit jeho aktuální právní problémy.
A prosím kolegyně a kolegy advokáty, aby se svým klientům, kteří jsou nedobrovolně v nemocnici, věnovali alespoň tak, jako svým trestním ex-offo klientům. Ne, samo o sobě to nestačí, ale i to by byl pořádný krok kupředu.

Vítězslav Dohnal

P. S. Pokud byste chtěli číst více příspěvků týkajících se práv lidí s psychosociálním znevýhodněním, můžete sledovat na Linkedinu stránku Ústav(ní) práva.